Za Světlem

Majka se odvalila z těla zákazníka. Po týdnech čekání a deseti „splátkách“ se konečně dočkala slíbené odměny. Muž si natáhl kalhoty a plesknul ji po zadku. „Tak se měj, voděnko, a neboj. Tvý tajemství je u mě v bezpečí. Teda, dokud mi budeš každý dva tejdny platit, to je snad jasný.“ O půl minuty později prozrazoval Barekovu přítomnost pouze houpající se závěs z korálků a štiplavý pach jeho těla.

Drobný Recyklér byl vlastně docela slušnej zákazník, nijak jí neubližoval, ani ji neponižoval. Ve skutečnosti z něj Majka vždycky cítila jakousi vděčnost. Už si ji párkrát zaplatil před tímhle kšeftem, má od něj malý časoměr, ale tohle, tohle bylo něco jinýho. Zakázanýho. Podívala se na balíček zabalený v hadrech, ležící vedle matrace.

Korálkový závěs zachrastil a Majka se s leknutím otočila. Naštěstí černovlasá hlava patřila její sestře Lajce. „Tak co, máš?“ „Mám.“ „A hoděj se do toho ty baterky, jak sem získala?“ zeptala se s napětím v hlase. „Nevim, vyzkoušíme to. Ale až někde dole, v tunelech. Kde nás neuslyšej. Ale zase ne moc dole, to pak to prej nefunguje. A až budu mít po šichtě. Už teďka jsem se zdržela a Fojtík bude naštvanej. Zatim to někam schovej.“ Po těchto slovech Majka spěšně odešla. Její sestra si vzala nebezpečný balíček a rychle kráčela dolů do tmy, cestou, kterou už měla za těch dvanáct let života tak naučenou, že ani jednou nezakopla.

Starší ze sester mezitím spěchala na horu do Stanice. „Kde si byla? Rana tancuje už skoro půl hodiny přes čas a to ji čeká kunšaft. Za tohle máš na tři dni sníženej příděl jídla.“ Majce bylo jasný, že na její odpověď se nečeká a rychle vylezla po žebříku nahoru na plošinu. Rana se jenom zašklebila a slezla dolů. Nahoře se mezitím Majka začlenila mezi další tři těla míhající se do rytmu hudby. Tentokrát se na tanec musela soustředit, protože mysl se jí točila pouze a jenom kolem malého Přijímače, nyní snad bezpečně uloženého.

Už je to nějakou dobu, co začal Kongres „vysílat na rádiových vlnách“, i když jenom čert ví, co je to zač. Rozhodně se ale každý týden ve stejný čas začal z malých krabiček nazývaných Přijímač ozývat Hlas, který oznamoval nová usnesení Rady, říkal, co se děje ve městě a tak. A taky z něj občas, neohlášeno, zaznělo varování před nějakým nebezpečím, které ohrožovalo Prahu. Ale jednou, právě při pravidelném vysílání, se najednou Hlas ztratil a začal mluvit někdo jiný. Někdo, kdo hlásal o špatnosti tmy, o tom, že vzývání starých duchů a bůžků je zbytečné, že jenom čistota Světla nás osvobodí od Špíny. Všichni jsme poslouchali ta slova o tom, jak nás Světlo naplní a nasytí. Pak se z Přijímače opět ozval Hlas a znělo to, jako by pokračoval v mluvení, protože jsme ho slyšeli v půlce věty. Poté se podobné věci stávaly čím dál častěji a Majka cítila, jak ji to táhne ke Světlu, každou volnou chvilku seděla u Přijímače a poslouchala, jestli se zase neozvou Děti Světla, jak si začali říkat.

Jenže pak začali odcházet lidi z Plexu ven. Táhlo je to k Třem Prstům, které každou noc svítily. Kde po dlouhých letech ve tmě chtěli Plexaři zakusit Světlo. A podle řečí, které se vedly, neutíkali jenom Plexaři. Proto nakonec Rada zastavila rádiové vlny a všechny Přijímače byly zabaveny. Povídá se, že každý vůdce gangu má jeden, na který mu hlásí mimořádné události. Lidé ale odcházet nepřestali, ani nepřestali naslouchat Dětem Světla, protože se Přijímače začaly šířit pokoutně. Některé byly ukradeny, některé sestaveny a prodány, protože několik Recyklérů tuto schopnost ovládá. Tak jako Barek. A teď, teď Majka jeden měla a už se nemohla dočkat, až si zase poslechne slova o Světlu.

Po tom, co jí skončila šichta na placu a co obsloužila tři zákazníky, se vydala za sestrou do tmy tunelů, do jejich koutku na spaní. Lajka už tam na ni čekala. „Objevila jsem dobrý místo, skoro pod Povrchem. Je sice blízko Špíny, ale je to ještě bezpečný, a nikdo tam nechodí.“ A tak se sestry vydaly na cestu tunely. Šly těmi málo používanými, aby omezily riziko styku s jiným Plexařem, který by se jich mohl vyptávat. „Tady to je,“ šeptla Lajka a vyndala kýžený balíček z výklenku.

Baterky naštěstí pasovaly, Barek jim je dobře popsal. A poté už sestry zaslechly hlas jednoho z Dětí. „I já jsem dlouho chodil v temnotách a modlil se k falešným modlám, užíval jsem si nečistý rozkoše těla, který mi byly nabízený. Lovil sem nečistý zvířata v tunelech a pak se živil jejich masem. Ale teď, přijímám jenom čistej bílej chleba od Mesiáše, a nikdy sem se necítil tak dobře.“ Majka zalapala po dechu: „To je přece Palec!“ To, že z Přijímače slyší jejich bývalého kamaráda, který zmizel asi před měsícem, je velmi zaskočilo. Plexařský lovec, který si často užíval jejich společnosti a občas i Majčina těla, se kterým se nejednou obě sestry opíjely. A nyní tu káže o očistných vlastnostech Světla! Palec z Přijímače pokračoval: „Každý má nárok na to, být součástí Světla, nechat se jím osvítit a přijít tak ke spasení. Přijďte ke Třem Prstům, přijďte ke Světlu Mesiáše a vstupte do našich řad!“ Po tomto zvolání se z Přijímače začala ozývat krásná hudba, zcela nepodobná ničemu, co kdy dívky zaslechly v Plexu. Klidná, čistá, harmonická.

„Musíme se tam hned vydat! Musíme poznat Světlo! Když se to povedlo i Palcovi, tak nám se to povede taky!“ Lajka byla vzrušením bez sebe. Její starší sestra ji uklidňovala. „Musíme si to promyslet. Víš, že teď sou všichni nabroušený. A musíme jít na Povrch v noci, kdy je tam tma. Já už sem tam jednou ve dne byla a světlo bylo příliš oslňující, a příliš jsem vnímala prostor. Tys tam ještě ani nebyla. V noci je to lepší. Tři Prsty prý září do dálky, snadno je najdeme. Jenom musíme být vopatrný, ať někomu nepadnem do rukou. Nebo do nějaký pasti. Povrch je nebezpečný místo. Vyjdeme nějakým tunelem, a ne ve stanici. A musíme se tvářit, jako že tam máme nějakou práci. Jako že třeba jdeme za někym, kdo si nás zaplatil. Sbalíme se a vyrazíme ještě dnes v noci.“ I Majčin hlas byl plný potlačovaného vzrušení. Vydají se sice na nebezpečnou cestu, ale odměna jistě bude stát za to!

„Takhle sem si to vůbec nepředstavovala,“ vyhrkla Lajka, když došli pod Tři Prsty. Už překonala prvotní strach z toho, že má kolem sebe spousty místa. Cesta za zářícím bodem jim trvala několik hodin a teď už pomalu začínalo svítat. Měly štěstí, dokázaly se vyhnout všem lidem a ten jeden zdivočelej pes nakonec taky odběhl, potom, co ho statečná starší sestra kopla do čumáku. Nyní koukaly na tábor několika desítek stanů, obehnaný plotem, plný lidí s bílou páskou kolem ruky. A s jednou jedinou bránou, ve které stál nebezpečně vyhlížející muž s hlavní v ruce. Dívky se vydaly k němu, protože to byla jediná možnost, jak se dostat až k věži. „Co tu chcete, panenky?“ zeptal se muž překvapivě příjemným hlasem. Majka si stoupla před mladší sestru, aby ji případně chránila a odvětila: „Chceme se stát Dětmi Světla.“ Muž se rozchechtal. „Tak to poďte dál. Za chvíli jeden z Vyvolených bude přijímat prosebníky. Zbraně nemáte? Hmm, tak dobře. Támhle je řada. Běžte se tam postavit.“

Fronta se před dívkami stále zmenšovala, až nakonec uviděly postavu oděnou v bílém, s rukavicemi na rukou a rouškou přes obličej. Odpovídala na otázky, vrtěla hlavou, jednoho muže poslala dovnitř. Pak se konečně před něj dostaly i sestry. „Co si přejete?“ ozval se ženský hlas. „Chceme se stát Dětmi Světla,“ odpověděla Majka stejnými slovy, jako již pronesla u brány. „Dítětem Světla se stává každý, kdo přijme Světlo do svého srdce. Ale pouze Vyvoleným je umožněno vstoupit do věže a přidat se k Mesiášovi. Pouze čisté duše mají šanci se koupat ve Světle jeho přítomnosti. Ty jsi příliš nečistá. Ale zde, ta mladší, má možnost stát se jednou z Vyvolených. Přijímáš Světlo a odvrhuješ všechno temné a špinavé?“ S těmito slovy se otočil na Lajku, která ji sledovala se zářivýma očima. „Ano!“ vydechla dychtivě. „Pak tedy smíš vstoupit.“ „Ale, ale co já?“ vykřikla Majka. Sestra, o níž se starala od útlého dětství, kdy jim zemřela matka, její nebližší člověk na světě, se ani neotočila, když vstupovala do Tří Prstů. Dítě Světla se k ní otočilo se slovy. „Ty můžeš zůstat zde v táboře, pokud se dokážeš uživit, a sloužit Světlu. Jistě si najdeš nějakou práci.“ Pak byla Majka odstrčena dalším z mužů s bílou páskou kolem ruky. Svěsila tedy hlavu a odešla.

Jak se došourala k bráně, zastavil ji ten strážný. „Tak co, neuspěla?“ „Já ne, ale má sestra ano.“ „Tak tu zůstaň,“ odvětil muž. „Je tu spousta možností pro holku z Plexu jako ty. Muži potřebují rozptýlení. A za čas se třeba dostaneš do věže za sestrou. Každý z nás tady doufá, že se tam dostane. Na , tu máš.“ V ruce držel bílou pásku. „Za chvilku mi končí služba. Odvedu tě k sobě do stanu. Vypadáš hladově. Určitě se nějak dohodneme.“ A tak Majka přijala pásku a toužebně se zadívala ke Třem Prstům.

Když znovu za nějaký čas uviděla Lajku, její sestra celá v bílém v rukavicích a roušce se na ni chvíli zamyšleně koukala a pak poznamenala: „Neznáme se?“ V tu dobu už Majka žila pod věží asi měsíc a nebylo to zas až tak špatné. Jídla i vody bylo o něco víc než v Plexu, navíc žila na vzduchu, takže si nestěžovala. Při tomto setkání jí však vhrkly do očí slzy, a než stačila cokoli říct, zmizela jí sestra z dohledu. Lajka byla tak čistá, tak jakoby zalitá sluncem! A i když jí nepoznala, věděla Majka dobře, že se jí dobře daří a sama začala ještě víc dychtit po tom stát se jednou z Vyvolených.


Napsala Digrein