Nažrat se prachu

Sklo, písek a zvětralý beton. Čtvrtou vůni jsem nedokázal pojmenovat. Stál jsem oslepený sluncem, připoutaný, neschopný kroku. Pokoušeje se pojmout všechno to, co se mi dralo do hlavy, zavřel jsem oči. Myslel jsem, že mi exploduje mozek!

Když mi bylo osm nebo devět, těžko říct, odvedli mě. Dali mi oštěp a nůž a poslali mě tunelem. Tma tam byla absolutní, zvuky skoro žádné, hmatal a čichal jsem, plazil se, dotýkal se podzemních hub, chytal potkany a vyhýbal se špíně. Znal jsem tmu a stejně tak jsem znal ticho, vnímal jsem vodu stékající po stěnách, omítka se mi drolila pod prsty, zůstávala za nehty a ve vlhku se měnila v nepříjemnou hmotu. Byl jsem sám poprvé po mnoha letech. Odešel jsem, abych se vrátil jako muž. Po mnoha hodinách, kdy jsem slyšel jen vlastní krev hučící mi v uších, jsem došel na místo, jehož jméno je svaté, a na které ani teď nepomyslím. To místo je obrovské, zvedá se tam průvan a jeho zvuk je šílený! Každý můj krok se tříštil v hrozivou ozvěnu, prolétal nekonečným prostorem a já v něm byl slepý a zmocňovaly se mně mdloby. Měl jsem pocit, že ztrácím půdu pod nohama v té obrovské černé sloji. Bojoval jsem tam se špinavcem. Když se o mě otíral, cítil jsem jeho vředy, jeho kůže čpěla, pukala. Jeho prsty byly jako spáry, ale byl slabý, dlouho prokletý. Dokonce i kdyby mě porazil, už by mne nedokázal pozřít, ne, aniž by mne ihned vyvrátil. Tak daleko ho špína poznamenala. S jeho mrtvolou po boku jsem v tom strašném místě strávil dlouhý čas, než mne signálem zavolali zpět. Když jsem se vrátil do Metroplexu, byl jsem hrdina. Muž. Na mou počest se rozsvítily reflektory a byla spotřebována elektřina.

Vzpomínám na den svého povznesení, protože hrůza, kterou jsem prožil, se podobala té, kterou jsem zažíval teď. Kolem mně totiž nebylo nic. Nic, o co bych se opřel. Nic, před čím bych skláněl hlavu. Život v Plexu je sakra stísněný. Žijeme v tunelech a dírách, poslepu, modlíce se ke světlu, které jsme skutečně nikdy nepoznali. Ve velké dny rozsvěcíme reflektory, aby naše oči nezakrněly. Vždycky jsme se báli degenerace, naše válka proti ní byla těžká a krutá. A ne vždy jsme vyhrávali.

Rychle jsem si přetáhl černá skla přes oči a bolest polevila. Všimnul jsem si, jak se na mě ostatní dívají. Neušlo mi, jak připitoměle si o mně špitají. Byl jsem jiný. Moje kůže byla skoro bílá, byl jsem hubený, musel jsem jim připadat nemocný. Ohlédl jsem se a spatřil dlouhé schodiště za sebou. Dole na jeho konci stojí stráž a hlídá Bránu Plexu. Dřív tam nebyli, stávali tam cizáci, kdyby náhodou někoho z našich napadlo vylézt ven. Ale zákaz je pryč a my jsme volní. Volní, alespoň částečně. Krásně nám to znělo. My osvobození jsme se rozběhli nahoru do prostoru, ke slunci, k teplu! A pak jsme zděšeni couvali zpět mezi bezpečné zdi. Nebyli jsme zvyklí na otevřená prostranství, děsila nás. Ale já ze všech vojáků došel až k bezhlavému koni, aniž by mne jedinkrát vzala silnější závrať. Chodil jsem ven slídit a nevolnost se časem změnila v divný pocit v žaludku. Proto dnes můžu s ostatními z Prahy, abych se mstil za Radu.

Stalo se to před dvěma dny, kdy se Papír vrátil z obchodní cesty v Kongresu, uřícený, rozčílený, vylíčil nám masakr na Bulovce. Politika a pletichaření mě nezajímají. A bylo mi jedno, kolik Kongresáků tam zařvalo, ale měli jsme mezi mrtvými vlastního emisara. Jmenoval se Car a byl to on, kdo pomáhal vyhádat naši cestu nahoru. Jak se zpráva šířila, v patách jí šly dohady. Prahou táhli Sirotci, bylo to nové slovo, které jsme převalovali na jazyku s nedůvěrou. Neznali jsme jejich úmysly a bylo snadné na ně hodit cokoliv, co jsme si zamanuli. Pak tu byli Lovci, mrchožravá sebranka! A Jednota, její agenti byli všude. Už jsem nevěřil nikomu. Když někdo dokázal vybít tajnou radu, dokáže se dostat kamkoliv. Ale zpět k Lovcům – loni jsme je hostili masem, teď nám kuchají vnitřnosti! Ó, duchové pomsty jsou mocní a velcí, zvedl se nás dav a všichni jsme chtěli jít otvírat lebky. Nevím, jak je možné, že se někomu podařilo odkládat náš pochod celé dva dny! Teď, konečně! Jdeme si pro ně, zkurvysyny, špinavce mrzácký, rozpářeme je za Cara a za Hejkala, za Karla a Křivýho Henka. Protože důkazy, byť se objevovaly pozvolna, ukazovaly jasně na Jižní město.

Postupovali jsme pomaleji, než bych si přál. V cestě nám stály hluboké průrvy a betonové jámy, propasti v asfaltu. Ze suti se zvedal dusivý prach a bodal, když se zvedl vítr. Tušil jsem, že za světla se k nim nedostaneme. Dobře pro mě, mně tma nevadí. Kráčel jsem tiše a vytrvale, sledoval jsem záda malé Hledačky, která běžela před námi a hledala špínu. Znak na čele měla vpálený čerstvě, ránu měla ještě rudou a opuchlou, přesto jsem jejímu požehnání důvěřoval a prosil jsem duchy, aby ji vedli správně.

Mým společníkem se stal Jak a ne, že bych o to stál. Veliký hromotluk byl holař, hrál Krutou hru a nechával se najímat tím, kdo zrovna měl …… . Byl jedna velká hora svalů, šlach a jizev, jeho nos byl přelámaný tolikrát, že pozbyl někdejšího tvaru. Hlas měl hluboký a neustále něco vyprávěl. Šel vedle mě, jsa povýšen na jeho posluchače, začal jsem brzy hltat každé jeho slovo, nekomentoval jsem jeho příběhy, neptal jsem se, jenom poslouchal. Jak pusu nikdy nezavřel. Když zrovna ukončil příběh o poslední velké hře, vzal si na mušku malou hledačku nebo šamana, znal snad každého z naší trestné výpravy, ale neznal mě. Snad proto si mě vybral. Šli jsme bok po boku a slunce pomalu klesalo, když se cesta pod námi zřítila a zakryl nás prach. Mezi kašláním, drápáním a sípáním na nás zaútočili.

Praha je plná gangů, velkých a malých. Některé vládnou velikému území, jsou bohaté a tlusté, nadýmají se k prasknutí a cpou se tím, co se opováží dotknout jejich hranic. Pastičkáři mezi ně nepatří. Tak jim říkal Jak, když poslednímu trhal čelist. Pastičkáři se toulají celou Prahou ve skupinkách po třech nebo čtyřech, chystají nástrahy a lapají všechno, co se nechá chytit. Jsou slabí, ale nikdy nevíte, kde je můžete potkat, co zrovna vymýšlejí, na co si dělají zálusk. Je to neorganizovaná cháska, hloupá, ale dnes nás stáli tři chlapy.

Nálada nám klesla. Hledačka kulhala a tiše klela, bál jsem se jí přijít na oči, bál jsem se, že by mne očarovala a já shnil špínou. Vyšli jsme na malou vyvýšeninku a hledačka nás zastavila. Zatímco prohlížela blízké baráky, moje oči padly na věž v centru Prahy. Brýle mi dávno visely na krku, tma mě laskala a světla věže dráždila. Jak můžou plýtvat, tolik plýtvat! Všem na očích spouštěli obyvatelé věže tříbarevné reflektory a budili zášť a závist, noc co noc, od chvíle, kdy jsem poprvé odešel z Plexu, mě pohled na zářící trnu (?) doháněl k bláznovství. Věž byla ostnatá hrubým lešením, občas z ní vytryskla změť jisker, i na tu dálku byla patrná usilovná práce. Divil jsem se, že se žádný z okolních gangů nepokusí urvat věž pro sebe, ale říkaly se různé věci.

Pokračovali jsme záhy a já si všimnul nevraživosti ostatních. Co zapadlo slunce, objevily se v dlaních mačety, kuše, špatně vrtané hlavně. Dokonce i Jak zmlknul a laskal se se svojí opakovačkou. Minuli jsme varovná znamení, obětní oltáře, popraviště. Viděl jsem strašné věci, překrásně zohavená těla, rozvěšená, zpracovaná pro maso, piktogramy, ztracená písma, svatyně mrzáckých bohů. Nikdy nikdo z Plexu nebyl tak daleko jako já. Že jsme došli až příliš daleko, jsme zjistili o okamžik později.

Už jsem se zmínil, že s námi šel šaman. Nikdy jsem neviděl nikoho tak starého, jeho přítomnost mne naplňovala posvátnou bázní. Jak tvrdil, že je starý nejméně pětatřicet zim, že vládne silám starším, než je Praha sama, že zná řeč kalu a umí číst znaky psané před Pádem. Nepochyboval jsem o ničem, co mi o něm řekli, ten muž byl děsivý. Dokázal bych se utkat s mrzákem nebo lítým psem, ale nikdy bych se neodvážil promluvit na toho stařešinu. Proto mě vyděsilo, když zastavil, pozvedl ruce a řekl: „Stůjte!“ Víc než třicet párů očí se obrátilo k muži, který přistoupil k pobořené zdi. Šaman pohlédl na hledačku, hledačka na něj kývla; budova, nebo aspoň to, co z ní zbylo, nebyla špinavá, přistoupit bylo bezpečné. Šaman udělal dva pomalé kroky k rozpukané zdi, vztáhl k ní dlaň a krátkými pohyby se jal oprašovat její povrch. Jak jeho nehty drásaly prach a písek, objevoval se prastarý nápis, veliký, oslavný, psaný literami staršími než všechno, co znám. To písmo jsem potkával i v Plexu – na zkroucených prožraných plechových tabulích, ale málokdo ho dokázal číst. Vím, že je k tomu potřebný hořký kořen a červená suť, ale zbytek je záhada odkazovaná z mudrce na mudrce, moje práce to nebyla. Muž, který nás doprovázel, číst uměl. Jeho tvář se nejprve stáhla úsilím, jeho rty se neslyšně pohybovaly, pak udělal pár kroků vzad a ostře vydechl.

„Opatov,“ řekl kuse. To byla zlá zpráva. Museli jsme projít Loviště, aniž bychom narazili na odpor, nechali nás jít skrz až – pokud jde o vztah Jezdců k jejich vlastnímu teritoriu, je to vztah jednoduchý a jasný. Nikdo tě nezval? Chcípneš!

„Zhasnout,“ štěkl Jak a sám sfoukl lampu. Plamínek po plamínku jsme se utopili ve stínu. Byli jsme zticha, ani šepot, ani dech. Soudě podle toho, jak začala hledačka řvát, to koupila první. Neměl jsem čas sledovat bitku, vedle hlavy mi cinkla šipka a pak už jsem se krčil v díře a nabíjel. Myslím, že se někdo hloupě pokoušel vysvětlit situaci, nebyla to dlouhá konverzace. Každý, kdo měl trochu rozumu se rozprchl vlastní cestou, sám jsem se stahoval tak rychle, jak jen bylo bezpečné, už jsem slyšel kvílet motory, noc řezaly pruhy reflektorů a já byl zase děcko z tunelu, zmenšil jsem se, stáhl a zmizel, jak jen jsem to uměl, abych přežil. Couval jsem a nakonec se ocitl sám na území toho, koho jsem přišel utlouct. Byla to studená a zlá noc. Nejhorší ze všech nocí vůbec.

Zatímco se z ústupu stal bezhlavý úprk, přikrčil jsem se a utišil. Každý krok jsem protahoval do nekonečna, aby můj pohyb nerozdráždil něčí oko. Těch prvních pár metrů bylo jako věčnost. Za mnou se otvíral volný plac, měl bych ho projít, pokud se chci odtud dostat, ale jak? Pohroužen do obav z toho, co mě mělo co nevidět potkat, jsem se náhle smýkl. Noha mi podjela, tělo prolítlo puklinou v betonu a já padal a padal…přímo skrz nekrytou díru. Svrchu se k ní natahovala hromada trosek, to jsem postřehl, když mi měsíc na chvíli vpálil vlastní obraz do hlavy. Pak jsem vnímal, až když jsem po mnoha metrech klouzání skružemi prohmátl do prázdna a polovinou těla zůstal viset ve tmě. Dýchal jsem, ležel a doufal, že vstanu. Trvalo to, než mi bolest přestala kroutit páteří. Drápal jsem se nejdřív po čtyřech, o hodnou chvíli později jsem se nalepen na stěnu postavil. Dotýkal jsem se stěny a zjistil, že tunel pokračuje hlouběji. Napínal jsem uši, jestli něco nezaslechnu. Bylo mi jasné, že v technické šachtě nejsem mimo nebezpečí. Pádem jsem měl rozedrané ruce, krev se mi rozlila po kůži a čpěla. Kdyby tu byla špína… raději nemyslet. A pokud jsou blízko mrzáci…možná už mě cítí, větří a stopují. Trvalo mi hrozivě dlouho, než jsem se doplazil k suchému kanálu. Tady jsem mohl jít skoro vzpřímeně. Přesto od chvíle, kdy jsem se dostal do horních tunelů, jsem v zádech cítil cizí přítomnost. Kdykoliv jsem se zastavil, slyšel jsem šelest skoro podobný krokům, jakmile jsem se zaposlouchal, zvuk zmizel. Přidal jsem do kroku. Ke konci jsem skoro běžel. Šepot se ozýval všude kolem mně, stahovali se. Prodral jsem se první možnou škvírou, byla mi příliš těsná, projel jsem jí jako čelistí, zaplatil jsem za průchod vlastním masem a ona mě porodila do čerstvého větru a prachu. Všechno se to na mě nalepilo a já se třásl, duchové! Třásl jsem se jako děcko a prosil, aby z díry za mnou nic nevylezlo. Zapadl jsem do prvního baráku, zvracel a třel si rány, doufal. Nic si pro mě nepřišlo. Snad jenom jeden jedovatý sen na sklonku noci a sotva jsem postřehl, že skončil, vyrazil jsem tam, kde jsem tušil metro.

Nad ránem jsem narazil na Jaka. Když jsem ho uviděl stát uprostřed cesty, opírat se o hůl, začal jsem se smát. Chtěl jsem toho pancharta políbit! Myslím, že měl stejnou radost jako já, protože ač děsivě krvácel, zašklebil se na mě změtí jizev a zvedl ruku na pozdrav. Pomohl jsem mu sednout a udělat si pohodlí. Skládal se na zem dlouho, byl těžký, unavený. Když dosedl, začal balit cigaretu. Nechal jsem ho pracovat, sledoval jsem jeho tlusté prsty mnout tabák, díval jsem se, jak olizuje a smotává papírek.

„Jediná dobrá věc na skleníku,“ řekl a zapálil si. Udělal to stařičkým benzinovým zapalovačem. Záviděl jsem mu, byl bohatý. Musel vyhrát mnoho psích her! Představoval jsem si ho v aréně a v kleci, potrhaného a s odhalenými svaly, zasypávaného mincemi, jásotem a dary.

„Zachráním ti život, Jaku. Udělám to, když za nás budeš hrát,“ řekl jsem mu. Uchechtl se a kývnul. Mohl jsem ho podříznout a vzít si jeho věci. Bylo by to fér, byl slabý. Ale jak dopolední slunce stoupalo, rozhodl jsem se jinak. Seděli jsme vedle sebe, pokuřovali, Jak žvanil a najednou bylo všechno v pořádku.