Šli podzemním tunelem složeným z betonových skruží. Šlo se jim celkem dobře. Tunel měl na výšku víc jak dva metry, takže se nemuseli shýbat nebo předklánět. Jediné, co ztěžovalo cestu, byl potok, který tekl prostředkem. Kvůli němu bylo nutné jít rozkročmo nebo poměrně nestabilně po jedné straně tunelu. Důležité bylo nešlápnout do mrznoucí vody nebo na zamrzlé okraje. To by se jeden pomlátil o stěny tunelu a nakonec ještě vyráchal v ledové vodě! Nic příjemného! A přitom světlo nesli pouze poslední a první z pochodujících. V tunelu tak byla dost nepříjemná tma a ticho rušené jen kroky a šuměním vody.
Byli asi v půlce, když se zepředu ozval podivný zvuk následovaný šplouchnutím. A láteřením.
"Kurva drát!"
"Co je?" ptal se někdo zezadu.
"Michal uklouz, je tu led na stěnách. Dělej vstávej něž promokneš úplně!"
"Do hajzlu, zpíčená voda!"
"Hele to se jako vracíme zpátky nebo jako co?!" ozval se opět někdo zezadu. Za posledním chlapem byla v dálce vidět malinká světlá tečka konce tunelu. Zpátky to bylo zatraceně daleko.
"Ne hovno! Jdeme dál, jen si dávejte bacha na ten led na stěnách!"
"To je v prdeli..." ulevil si někdo. Průvod ale šel dál. O poznání pomaleji, ale pořád dál. Občas ze stropu prosakovaly čůrky vody. Nebylo divu. Nad hlavami měli pár desítek metrů promáčené zeminy. Jindy voda tekla po stěnách a tvořila masivní ledopády. Za jiných okolností by to byla úžasná podívaná, ale takhle šlo o pěkně nebezpečnou překážku - občas se opět ozvalo šplouchnutí a někdo nový začal nadávat. Někteří to vzdali a šli prostředkem po kotníky ve studené vodě. Ze zdánlivě jednoduché cesty se stala nepříjemná zkouška trpělivosti a obratnosti....
Ano, tak takhle vypadala jedna z etap dalšího zimního PA puťáku. Nápad vyrazit si opět ven v PA kostýmech padl už někdy v říjnu. Trochu mi zatrnulo, když se domluvil termín na víkend před Vánoci, ale nakonec jsem si řekl proč ne? Vždyť minulý puťák byl taky v zimě a Vánoce řeším pokaždé na poslední chvíli... Teprve týden před akcí začal puťák vypadat dramaticky, když meteorologové začali předpovídat dvacetistupňové mrazy. I tak odpadlo celkem málo účastníků a mráz akci nezmařil.
My účastníci z Prahy jsme do Jirkova dorazili vlakem v pátek těsně před desátou večerní. A to už trochu přiopilí. Jednak jsme začali koštovat své zásoby, které nás měly chránit před mrazem. A druhak jsme vykoupili potulného vlakového prodavače. Prodával bagety, pivo a instantní vodku v panácích s příslovečným názvem "Zubatá". Ta byla asi nejvíc PA zážitkem celého víkendu. Na parkovišti, odkud jsme měli vyrážet, se nás sešlo jedenáct (snad se nepletu). Dvanáct pokud počítám Stridera, který nám jen pomohl se svým autem. Strider se bohužel výletu nezúčastnil kvůli inventuře v zaměstnání. Jeho škoda. Puťák byl zatraceně zajímavý!
Vyrazili jsme podél vodního přivaděče kupředu k jedné z Mosteckých uhelných pánví. Účelem bylo zkusit si cestu v extrémních teplotách a terénu a také okouknout obří těžařské stroje. Přivaděč bylo betonové koryto, které odvádělo vodu o pár kilometrů dál než měla, původně dotéct. Jestli jsem to správně pochopil, tak nebýt převaděče, těžili by důlníci uhlí ponorkama... Během cesty kolem převaděče se zjistily první nedostatky ve výbavě. Například se zjistilo, že v pekelných mrazech se benzínu nechce moc odpařovat a klasické staré benzíňáky nechtěly spolupracovat s kuřáky. Také kanady se ukázaly jako ne zrovna vhodná obuv do mrazu. Ne že by v nich byla zima, ale pekelně klouzaly na sněhu a ledu. Nejeden účastník a jedna účastnice si zkusili elegantní breakdance a nepříliš elegantní držkopády. Já si krom problému s kanadama začal užívat zimu. Vaťák sice hřál pěkně, ale kolem knoflíků se dělaly mezery, kterými mi do něj foukalo. Kdybych si stihl vyrobit zbroj, jak jsem měl v úmyslu, tak bych tenhle problém neřešil. Ale bohužel… Na co si kupodivu nikdo nestěžoval, byl náklad a zavazadla. A že některá byla opravdu PA! Krosny a baťohy vyhrabané z prachu půd a sklepů, vojenské pytle a další „zavazadla“, obvykle bez bederního pásu. Úzké popruhy se zřejmě tolik nezařezávaly díky vrstvám, ve kterých cestovatelé byli nabalení. Výhoda zimních pochodů.
V jednu chvíli jsme opustili civilizaci zastoupenou zahrádkářskými koloniemi (přivaděč poskytuje vodu zadarmo) a vyšli na "starou třináctku" - cestu, která nikam nevede. Kdysi vedla do Litvínova, ale pak jí zlikvidovala hladová rypadla důlních strojů. Po nějaké době se z jedné strany začaly ozývat zvuky vydávané právě těmito stroji. V pánvi se svítilo a práce očividně pokračovaly i přes noc. Na druhé byl klid, ale trochu nás začal děsit obrys vystupující z mlhy. Kopec Jezerka (706) se zříceninou Starý Žeberk, který byl naším cílem na tuto noc. Teď teprve přišla ta složitější část pochodu. Zhruba Tři sta padesát metrů převýšení na tři sta metrů délky – převýšení jedna ku jedné. A my se samozřejmě rozhodli nejít po cestě!
Při prvních deseti metrech se chvíli zdálo, že se vzdáme. Výstup byl náročný fyzicky i technikou. Spadané listí schované pod sněhem pekelně klouzalo a většina se svezla kousek dolů. Ale po první pauze jsme se do kopce vydali s novými silami a také přizpůsobili trochu způsob výšlapu. A taky směr. Přímý výstup prostě nebyl fyzicky možný a my šli cikcak.
Postup šel obstojně a občas jsme se mohli mezerami „kochat“ pohledem na svítící pánve – noční těžba jenom podtrhovala, o jak monstrózní záležitost se jedná. Problém nastal, když jsme narazili na skaliska, která byla za tmy a s bagáží takřka nezdolatelná. Argon s Grumem museli jít nalehko napřed, aby nám našli schůdnější cestu. Škoda, že jsme se nedrželi kozí stezky! Po nějaké době jsme byli odnavigováni k sedlu, kde se dalo celkem bezpečně projít a my mohli vyrazit na poslední úsek nočního pochodu. Vrchol kopce už byl skoro na dohled a to nám samozřejmě dodalo ztracený elán.
Konečně jsme dorazili na vrchol a za pár dolíků krytých skálou jsme byli vděční. Na holém vrcholku sice nebyla lezavá mlha, ale nepříjemně tam profukovalo. Nedošlo ani na zapálení plánovaného ohně. Nebylo divu. Pochod na samotný kopec trval několik hodin, část noci už byla pryč a většina účastníků byla naprosto vyřízená. Rychle jsme si postavili několik ležení a šli spát. Ze začátku to šlo báječně, ale po určité době jsem se začal téměř pravidelně budit. Střídavě mi byla zima na různé části těla. Jednou rameno, jindy zadek, pak zas záda nebo bok. Na hlavu mi táhlo jen občas, protože hned na začátku jsem úplně uzavřel a zamotal spacák, který normálně musím mít otevřený. I přes tyto obtíže jsem se celkem vyspal.
Ráno nás čekal mírný šok. Když jsem vystrčil hlavu ze spacáku, zjistil jsem, že já i moje věci jsou zapadané sněhem. Také kanady mi zmrzly, ale s tím jsem víceméně počítal. Dobré bylo to, že Jezdci si mezitím udělali oheň a bylo možné se u něj rozehřát. Nicméně jsme se u ohně nezdrželi dost na to, abychom roztavili zmrzlou vodu. Takže se podával čaj ze sněhu, rumu a kouřové příchuti. Plechovka fazolí a zmrzlá klobása se suchary (mají tu výhodu, že nezmrznou) nás nabudila podobně jako pomyšlení, že dnes půjdeme z kopce. Což bylo opravdu o poznání příjemnější. Cesta byla mírná a utíkala rychle. Ještě před polednem jsme dorazili k zámku Jezeří, odkud byly opět vidět uhelné pánve. Renesanční zámek s nimi zajímavě kontrastoval.
Pod zámkem nás čekala velmi zvláštní etapa pochodu. Argon nás dovedl do údolí, kde tekl potok - ale končil v tunelu. Ten si razil cestu skrz kopec kamsi do temnoty. Tunel měl dost velký průměr, vody do něj teklo relativně málo. Také bylo jasné, že po celé délce nesmí být žádná konstrukční překážka, jinak by se tunel beznadějně ucpal. Čili musel být průchozí jak pro potok, tak pro nás. A taky z něj vycházelo trošku teplo což bylo nemalé lákadlo. Protože se klaustrofobii nikdo nepřiznal, vyrazili jsme. Tunel měl kruhový průměr, takže potok tekl středem a jeho břehy byly mírně nakloněné. Nic dramatického, ale i tak to nebyla úplně běžná chůze. Ze začátku jsme šli rozkročmo, posléze po jednom ze břehů, které ovšem byly dost nakloněné a hrozily uklouznutím a pádem do ledové vody. Nebylo to jako běžná chůze po rovince a specielně chůze rozkročmo byla zatraceně vyčerpávající a bolely z ní kyčle. Argon, ten zmrd, šel přímo středem. Na svých kanadách měl totiž navlečené kecky z atombordelu, které byly spolehlivě nepromokavé. Po chvíli byla tma, kterou rozehnaly baterky. Na náš počet jich bylo dost málo, ale v rovném tunelu nebyly zdánlivě potřeba. Rovný a celkem nudný tunel nám zpestřovaly občasné sprchy vody prosakující stropem, obrovské nánosy rzi na stěnách (v kopci je prý železná ruda) a občas voda zmrzlá na stěnách. S tou byl dost problém, protože led klouzal jak sviňa a tvar tunelu všechny pády usměrňoval přímo do středu – do ledové vody. Někteří se už stihli vykoupat a postup se výrazně zpomalil. Ač jsem se opravdu snažil a dával si pozor, také jsem si jednou nabil držku. Kupodivu se mi podařilo udělat nějakou akrobatickou kreaci, takže jsem do vody nespadl. Za to jsem byl potlučenej jak blázen. Nakonec mé sebevědomí povážlivě kleslo a některé úseky jsem prostě prošel vodou, které jsem věřil více než ledovým stěnám. Lepší mokré boty než být mokrý celý. Nebyl jsem sám, kdo to tak řešil.
Nakonec jsme se vyploužili ven na denní světlo, přebrodili potok a dali si pauzu ve svahu. Mráz vyřešil problém s vodou. Ukázalo se, že mrzne dost na to, aby voda ztuhla dřív než prosákne do hlubších vrstev oblečení. Já měl zmrzlé nohavice do půli lýtek, ale byl jsem celkem rád. Pevné nohavice totiž tolik nedrhly o různé ostružiní a jiný bordel. Akorát divně cinkaly, když jsem šel s nohama moc u sebe :-).
Další fáze už byla celkem pohodová. Po cestě jsme došli na okraj pánve a dali si oběd. Zmrzlé klobásy, slanina i jedna uzená ryba. Hodně se pil rum a vody na zředění nebylo moc, kdekdo měl všechnu nebo aspoň část zamrzlou. Nemrznoucí tekutinu jménem Pepsi jsme vypili hned ráno. Následovalo okukování těžebních strojů, ale ty v mlze nebyly zrovna moc vidět. I z obrysů ale bylo jasné, že se jedná o šílené kolosy, jejichž údržba není žádná legrace!
Dál jsme šli po okraji pánve až k místu, kde jsme se rozdělili na dvě skupinky. My šli méně náročnou, ale delší cestou po okraji a druhá skupina šla přímo přes závalové území. Jejich cesta sice byla kratší, ale přes haldy hlíny a suti ještě navíc rozryté koryty občasných potůčků. Bylo vidět, že v době, kdy nemrzne je zde hodně vlho a podmáčené svahy jsou nestabilní. Svědčily o tom i nabarvené kolíky, které pravděpodobně měly sloužit k monitorování sesuvů.
Po nějaké době i naše cesta skončila a my se museli vydat přes sesuvy zavalené území. Mělo to jedinou výhodu – zde jsme se nemuseli bát, že nás vyhodí některá z motorizovaných hlídek, které prý pánví projíždějí a vyhazují nezvané hosty. Nebyli jsme zde sami. Ani ne půl kilometru pod námi hučely těžební stroje a dopravní pásy na vytěženou hlušinu. A nad námi si po skalách pobíhali mufloni. Naše přítomnost je asi trochu zaskočila, ale v obtížném terénu se pohybovali rychle. Nakonec zmizeli v lese nad svahem, kam bychom se nevydali ani s pomocí lana. Hodně jsme jim jejich obratnost záviděli, ale nedalo se nic dělat. Nakonec jsme dorazili k useknuté staré třináctce. Na jejím konci byla v minulosti vystavěna vyhlídka nad uhelnou pánví. Cedule, původně asi s mapou, nyní byla již proděravělá kulkami a posprejovaná různými tagy.
Po staré třináctce jsme dorazili k troskám údajné vesnice vystěhované před padesáti lety. Popravdě našli jsme jednu rozbořenou zeď a část sklepa. A dál jsme ani nehledali. Po dlouhé cestě jsme si chtěli co nejdříve sehnout k ohni a najíst se něčeho teplého. Oheň rozehřál naše zmrzlé končetiny, začal sušit boty, rozmrazil vodu a umožnil nám i udělat si poměrně slušné pokrmy ze zbytků, které jsme ještě měli. Alkoholu bylo tak akorát, takže se tentokrát neděly moc velké divočiny, jak je u Jezdců zvykem. V tom mrazu se asi nikomu nechtělo zbytečně plýtvat silami :-).
Když jsme se dostatečně najedli, rozehřáli a i pokecali, oddělila se naše tříčlenná skupinka, aby chytila večerní vlak do Prahy. Někteří museli ještě v neděli do práce, jiní (jako třeba já) byli prostě rádi, že další noc už stráví doma a budou mít neděli na nějaké vzpamatování se. A že to bylo potřeba! Neobvyklá túra se na mém těle podepsala a v nohách (i jinde) jsem cítil oněch šílených 22 ujitých kilometrů. Na druhou stranu měl jsem o zážitek víc. O zážitek, na který jen tak nezapomenu a rád si ho zase někdy zopakuju. A proto děkuji Argonovi a Grumovi za to, že tuhle túru vymysleli. Díky!
Článek o štolách v okolí zámku Jezeří
http://rangiroa.sweb.cz/jezeri/nove_stoly.html
Fotky od Štěpána
http://postvoda.rajce.idnes.cz/akce_lomy/#album
Scarabovy fotky
http://postvoda.rajce.idnes.cz/Zimni_PA_pochod/#album
Pár portrétů od Eleyne
http://picasaweb.google.cz/eleyne.nefrit/091219PosapoPutak?authkey=Gv1sRgCLPEhaqWvNfA0wE&feat=directlink#
Žádné komentáře:
Okomentovat